Slavní rodáci-Hana Smékalová
24. 1. 2011
Životopis (biografie) / Informace:
Florence Marly, vlastním jménem Hana Smékalová, se narodila 2. června v Obrnicích u Mostu, různé prameny se ale liší v roce narození – 1918 nebo 1919. Pocházela ze tří dětí, od dětství recitovala a zpívala, její původní touhou bylo stát se operní pěvkyní, ale kvůli vadě hlasivek musela tento sen opustit. V sedmnácti letech odešla do Paříže, kde na Sorbonně studovala literaturu, dějiny umění a filozofii. Kromě toho měla jazykové nadání, což se jí později velmi hodilo, když se v průběhu svých spletitých životních osudů naučila několik dalších jazyků. V Paříži ji pak náhodné setkání katapultovalo mezi přední hvězdy francouzského filmu. Na večírku se setkala s režisérem Pierrem Chenalem (1904-1990), který ji vzápětí angažoval do svého filmu ALIBI (L'Alibi 1938). Následoval jejich sňatek a již pod jménem Florence Marly pak Smékalová hrála v dalších Chenalových filmech, objevila se i ve snímcích jiných režisérů, a i když nikdy nezískala větší roli, rázem se stala jednou z nejopěvovanějších hvězd stříbrného plátna.
Angažovanost Pierra Chenala ve francouzském odboji za druhé světové války vedla k tomu, že Florence Marly musela v roce 1940 opustit Francii, přes Portugalsko se dostala do Argentiny, kde se později s manželem setkala. I tady se dokázala prosadit a po roce 1943 hrála ve třech španělsky mluvených filmech. Třetí z nich, CESTA BEZ NÁVRATU (Viaje sin regreso, 1946), režíroval opět Chenal, Florence Marly získala značnou popularitu v latinské Americe, přesto se po skončení války manželé vrátili zpět do Evropy. Ve Francii pak zazářila ve válečném dramatu René Clémenta KRYSY (Les maudits, 1947), který ji vynesl nominaci na nejlepší herečku na festivalu v Cannes (vítězství sice nedosáhla, ale získala cenu kritiky, samotný film byl oceněn jako nejlepší snímek festivalu). Ve stejné době navštívila Florence Marly Prahu, kde se pochopitelně setkala s filmaři a ze seznámení s režisérem Otakarem Vávrou vyplynula její účast ve filmu KRAKATIT (1948) v roli princezny Vilemíny; jednalo se o jediný český film v kariéře tehdy již mezinárodně proslulé filmové herečky. Před svým definitivním odchodem z Československa zde zanechala svým příbuzným a přátelům částku 100.000 dolarů (byl to také jediný odlesk slávy, který přepustila své sestře a bratrovi žijícím nadále v Československu).
Také další osudy Florence Marly vycházely z náhodného setkání – při natáčení v Itálii ji poznal americký režisér Lewis Allen, který ji pozval do Hollywoodu. Florence Marly tak rozšířila své jazykové znalosti o angličtinu a vzápětí hrála v Allenově filmu SEALED VERDICT (1948). Hrála i po boku slavných hollywoodských hvězd (například s Humphreyem Bogartem ve filmu TOKYO JOE, 1949), a i když v některých filmech dostala i hlavní roli, skutečná americká superstar se z ní nestala, počátkem padesátých let se navíc dostala v USA na černou listinu pro podezření z údajných sympatií ke komunismu. V polovině 50. let hrála také naposledy ve dvou španělsky mluvených filmech svého manžela Pierra Chenala, mezitím ale přišla osobní krize a rozvod (Chenal se pak vrátil do Francie, kde později natočil ještě několik filmů). Florence Marly se pak znovu provdala, jejím druhým manželem se stal rakouský aristokrat, hrabě Degenhart von Wurmbrand-Stuppach (1893-1965) pocházející ze starobylé šlechty, navíc měl příbuzenské vazby i na českou šlechtu. Rozvedli se sice ještě v témže roce (1956), ale herečka pak nadále užívala ve společnosti dobře znějící jméno hraběnka Florence von Wurmbrand.
V padesátých letech Florence Marly nadále točila, ubývalo ale filmových rolí, spíše se objevovala v televizních seriálech, jako zpěvačka a pianistka účinkovala také v nočních klubech. Dalším bolestným zlomem v její kariéře byl rok 1963, kdy byla uvězněna pro držení drog. Po propuštění se sice vrátila před televizní kamerou, ale její sláva byla již minulostí. Jejím posledním celovečerním filmem byl horrorový příběh DR. DEATH: SEEKER OF SOULS (1973). V témže roce pak naposledy zazářila v krátkometrážním filmu SPACE BOY (1973), k němuž sama napsala scénář a hudbu; tento snímek byl zařazen v žánru krátkých filmů na festivalu v Cannes.
Florence Marly zemřela v šedesáti letech na infarkt 9. listopadu 1978 v Kalifornii; děti neměla.
Autor: argenson
Angažovanost Pierra Chenala ve francouzském odboji za druhé světové války vedla k tomu, že Florence Marly musela v roce 1940 opustit Francii, přes Portugalsko se dostala do Argentiny, kde se později s manželem setkala. I tady se dokázala prosadit a po roce 1943 hrála ve třech španělsky mluvených filmech. Třetí z nich, CESTA BEZ NÁVRATU (Viaje sin regreso, 1946), režíroval opět Chenal, Florence Marly získala značnou popularitu v latinské Americe, přesto se po skončení války manželé vrátili zpět do Evropy. Ve Francii pak zazářila ve válečném dramatu René Clémenta KRYSY (Les maudits, 1947), který ji vynesl nominaci na nejlepší herečku na festivalu v Cannes (vítězství sice nedosáhla, ale získala cenu kritiky, samotný film byl oceněn jako nejlepší snímek festivalu). Ve stejné době navštívila Florence Marly Prahu, kde se pochopitelně setkala s filmaři a ze seznámení s režisérem Otakarem Vávrou vyplynula její účast ve filmu KRAKATIT (1948) v roli princezny Vilemíny; jednalo se o jediný český film v kariéře tehdy již mezinárodně proslulé filmové herečky. Před svým definitivním odchodem z Československa zde zanechala svým příbuzným a přátelům částku 100.000 dolarů (byl to také jediný odlesk slávy, který přepustila své sestře a bratrovi žijícím nadále v Československu).
Také další osudy Florence Marly vycházely z náhodného setkání – při natáčení v Itálii ji poznal americký režisér Lewis Allen, který ji pozval do Hollywoodu. Florence Marly tak rozšířila své jazykové znalosti o angličtinu a vzápětí hrála v Allenově filmu SEALED VERDICT (1948). Hrála i po boku slavných hollywoodských hvězd (například s Humphreyem Bogartem ve filmu TOKYO JOE, 1949), a i když v některých filmech dostala i hlavní roli, skutečná americká superstar se z ní nestala, počátkem padesátých let se navíc dostala v USA na černou listinu pro podezření z údajných sympatií ke komunismu. V polovině 50. let hrála také naposledy ve dvou španělsky mluvených filmech svého manžela Pierra Chenala, mezitím ale přišla osobní krize a rozvod (Chenal se pak vrátil do Francie, kde později natočil ještě několik filmů). Florence Marly se pak znovu provdala, jejím druhým manželem se stal rakouský aristokrat, hrabě Degenhart von Wurmbrand-Stuppach (1893-1965) pocházející ze starobylé šlechty, navíc měl příbuzenské vazby i na českou šlechtu. Rozvedli se sice ještě v témže roce (1956), ale herečka pak nadále užívala ve společnosti dobře znějící jméno hraběnka Florence von Wurmbrand.
V padesátých letech Florence Marly nadále točila, ubývalo ale filmových rolí, spíše se objevovala v televizních seriálech, jako zpěvačka a pianistka účinkovala také v nočních klubech. Dalším bolestným zlomem v její kariéře byl rok 1963, kdy byla uvězněna pro držení drog. Po propuštění se sice vrátila před televizní kamerou, ale její sláva byla již minulostí. Jejím posledním celovečerním filmem byl horrorový příběh DR. DEATH: SEEKER OF SOULS (1973). V témže roce pak naposledy zazářila v krátkometrážním filmu SPACE BOY (1973), k němuž sama napsala scénář a hudbu; tento snímek byl zařazen v žánru krátkých filmů na festivalu v Cannes.
Florence Marly zemřela v šedesáti letech na infarkt 9. listopadu 1978 v Kalifornii; děti neměla.
Autor: argenson
